Za zásadní pokládáme skutečnost, že se naše dcera v rámci povinné školní docházky účastnila častých opakovaných „preventivních“ programů týkajících se závislostí, které pro ni byly v její zvídavosti spíše návodné. Velmi ráda využívala část těchto získaných znalosti k informování ostatních, obzvlášť pokud je tím šokovala.
Naše rodina je geneticky zatížena diagnózou závislost. O prvních cigaretách vykouřených v šesté třídě se spolužáky v pauze na oběd nás škola neinformovala s odůvodněním, že „mají své postupy“, o facce od třídního učitele také ne.
Zastrašování a ponižování byly na ZŠ využívané výchovné metody, bohužel, jak jsme zjistili, nejedná se o jev ojedinělý a mnohými rodiči dětí je občas vyhledávaný a respektovaný. Ředitelna sloužila někdy jako obyvák, jindy jako káznice, podle toho, čeho chtěla ředitelka dosáhnout, jak nám sama sdělila. Již ve druhé třídě museli žáci a žákyně sedět v lavicích, protože jim učitelka opakovaně rušila tělocvik kvůli "hlučení na schodech", místo aby je nechala vyběhat a vyventilovat se pomocí pohybu. Tuto školu jsme opustili poté, co na celou druhou třídu ředitelka křičela, že jsou nejhorší třída na škole a že je nechá zavřít do blázince a už neuvidí rodiče.
Naše dcera má vysoký inteligenční kvocient. Již v první třídě dokázala vést celou hodinu, ve třetí třídě se stala členkou Mensy, odkud v šesté třídě vystoupila, nenašla pro sebe smysluplnost této organizace. Dokáže se velmi rychle zorientovat v prostředí, je empatická a pojmenovává věci, jak je vnímá, což se ne vždy setkává s positivní odezvou "autorit".
Naše dcera milovala softball, který do 14-let hrála závodně, je kreativní, píše krásné povídky, kreslí, organizačně je velmi schopná. Těžce nese neférovost a zastrašování. Již ve třetí třídě zorganizovala petici na podporu handicapovaného spolužáka, kterého ponižoval učitel tělesné výchovy, čímž se povedlo dosáhnout positivní sebereflexe tohoto učitele. V 17 letech se zastala člověka bez domova, kterého napadl zaměstnanec Městské policie, opět s jeho positivní sebereflexí.
Naše dcera nás v 15 letech poprosila o pomoc při experimentování s omamnými látkami větou: "Vyzkoušela jsem pervitin a vymklo se mi to z rukou." S důvěrou jsme se obrátili na Sananim a Oddělení péče o rodinu a děti se žádostí o pomoc.
Oddělení péče o rodinu a děti svým přístupem problémy naší dcery a celé naší rodiny prohlubovalo zastrašováním, represemi, ponižováním, stigmatizací a vystavováním dalším psychicky náročným a traumatizujícím situacím, přičemž nám za celou dobu nenabídlo jediné efektivní řešení našeho problému. Pro nás to byl proces learning by doing. Všechna řešení a pomoc jsme vyhledali samostatně, OSPOD je ovšem ve svých zprávách vydávalo za svá doporučení a mnohdy nám v efektivních postupech bránilo.
